Lavička Nad Amerikou svou pozici nějakou dobu hledala, výsledné umístění nakonec nenabízí výhled směrem na Krkonoše, ale na západní stranu studeneckého katastru. Ten je možná o něco méně známý, ale i přesto nádherný, zvlášť při západu slunce. Podobně tomu je i na lavičce Roubenka. Jihovýchodně je jeden z vrcholků v dáli, Tábor, o dalších pochybuji, a proto je nezmiňuji. Budeme rádi, když nás doplníte. Horizonty luk a polí, které se do sebe vzájemně noří, jsou zde výrazné a vnáší do krajiny členitý, ale klidný nádech. K této lavičce vždy rád chodím hlavně z jednoho důvodu. Vedou sem nádherné mechové cestičky a když vykročíme z přítmí lesa, krajina se nám otevře, rozjasní se a člověk má chuť ji vzít do náruče. Ze všeho nejraději to tu mám po letním dešti, když už se pomalu trhají mraky a slunce směřuje k západu. Krajina voní deštěm, klidně a spokojeně se halí do oparu vláhy. Poslední paprsky pronikají skrz mračna. Obraz jak po lítém boji, kdy je čas na zasloužený klid, který se postupně plíží z temných údolí dál. A vy jste to snad mohli tiše pozorovat!
Je odtud vidět na naše sousedy do Roztok, tímto je zdravíme! Amerika je na půli cesty směrem do údolí. A proč se těm několika obydlím říká Amerika? Důvodem je vzdálenost od středu Studence. Jen v této analogii nesedí překonání vodní plochy, i když suplovat by se to dalo na rybníce za továrnou.
3. bod skautského zákona
Skautka je prospěšná a pomáhá jiným
Skaut je prospěšný a pomáhá jiným
Láska se především projevuje činy
V hovorech s Karlem Čapkem, když přišla řeč na lásku, Tomáš G. Masaryk zjevně ožil a s důrazem sobě vlastním svou řeč nakonec vypointoval takhle: Láska, pravá láska, je činností, prací, spoluprací, tvořením pro jiné a pro sebe. Láska k bližnímu je v plánu světa, lidská společnost stojí na lásce; ale nestačí mít k spolučlověku jen takzvaný milý cit. Láska, humanita se musí ztělesnit v práci, v součinnosti, v tvoření a tím i zdokonalování světa nám daného. Láska účinná předpokládá poznání bližních a sebe samého, aby člověk postřehl, co komu chybí. Ať je kdekoliv naše místo, nemám jednat a pracovat slepě, ale vědomě a svobodně, předvídavě, plánovitě jako dělník a spolupracovník boží. Láska nás činí praktickými.
Je tu řečeno všechno podstatné: důraz na konkrétní pomoc i dobré poznání, z něhož vychází skutečná účinnost takové pomoci. A vědomí toho, že naše pomoc je součástí mnohem širšího plánu, v němž má každý své poslání, a není tam „malých rolí“. V českém skautingu bylo vždy velmi dobré porozumění pro to, že skauti a skautky mají být skutečně užiteční. Jak lidem kolem sebe, tak i své vlasti. Tradice „dobrého skutku“ nebyla nikdy zpochybňována a dodnes se v řadě oddílů těší pozornosti a snaze po jejím uskutečňování. Zdá se tedy, že bych k tomuhle bodu zákona už nic dalšího ani nemusel říkat. Já ale přesto přidám ještě dvě myšlenky, které navazují na moje zkušenosti z posledních dvaceti let.
Program v našich skautských oddílech doznal za těch 27 let od třetí obnovy dramatickou proměnu. Byla to jednak reakce na celkově překotný vývoj celé společnosti, do níž vtrhla ze všech stran konkurence usilující o pozornost lidí, jednak určitě i snaha ukázat, že skauting není něco zpozdilého, neatraktivního, neschopného být na výši doby – a tím i odsouzeného k postupnému úpadku. Zážitková pedagogika se všemi svými trumfy táhla vítězně našimi oddíly. Táborové hry, simulace, všemožné využití techniky, která také postupovala prudce vpřed. Rituály, za něž by se nemusela stydět ani nějaká televizní show.
Určitě i tohle všechno je za tím, že dnes Junák roste a se svými 55 tisíci členy je největší dětskou a mládežnickou organizací u nás. Má to ale i svou odvrácenou stránku, o níž je třeba dobře vědět: honba za atraktivním programem mnohdy úplně zastře, že důležitou součástí našeho směřování je i práce: služby v kuchyni, nákupy, táborové stavby, zajišťování topiva, případně i vody, udržování pořádku, potřebné opravy atd. A v případě, že se kříží táborová hra s povinnostmi služby, bývá pravidlem, že ustoupí povinnosti služby, natož v případě, že by šlo o nějakou jinou potřebnou práci. Raději zaskočí vedoucí či jiní dospělí přítomní, než aby byl „nabourán program“. Já to chápu velmi dobře – sám jsem takový konflikt musel řešit nesčetněkrát a ne vždy jsem trval na tom, že práce má přednost. Ale jde o základní přístup, který práci degraduje ve srovnání s tím „správným programem“. A v tom by mělo být mezi námi skauty jasno: práce je důležitou součástí programu, jednou z nejdůležitějších.
Tohle opravdu přijmout ale vyžaduje pochopit onen vyšší smysl práce: jak pro výchovu, tak hlavně pro život náš i život všech. Pěkně to ukazuje ten známý příběh, který je i v našich stezkách: Poutník přišel na veliké staveniště. Už se chýlilo k večeru a byl tam téměř sám. Zajímalo ho, co se to tam děje, a tak když uviděl kameníka, zeptal se ho, co dělá. „Nevidíš, tesám sloup,“ odsekl. Za chvíli si všiml sochaře a zeptal se ho také. „Tvořím sochu svatého Tomáše,“ odpověděl znaveně. Poutník zakroutil hlavou, šel dál a uviděl stařenku, která po řemeslnících uklízela. Zeptal se i jí, co dělá. „Stavím katedrálu pro slávu Boží,“ odpověděla mu s hrdostí v hlase.
Učte kluky a holky, kteří vás berou vážně a jsou ochotni vám naslouchat, aby se ptali po smyslu práce, kterou konají nebo mají vykonat. V oddíle i mimo něj. Nebojte se přiznat k tomu, že ten smysl vám zatím není jasný, a hledejte ho spolu s nimi. V našem čím dál složitějším globalizovaném světě budou muset čelit spoustě ohrožení. Ztráta smyslu toho, co děláme (natož proč žijeme), je nejspíš tím největším.