Lavička nad kapličkou je místo, které není na nijak výrazném kopci s výhledem, je to spíš takový hrbolek. Přesto je odsud specifický výhled na místa, která odjinud neuvidíte. Nevšední je zadní pohled na studenecký kostel. S pozadím tvořeným vrcholky Levína a staropackých hor tato panorama dostává naprosto odlišný charakter než když kostel sledujete z jižní strany.
Dále je odtud vidět nedaleký zámek, který v současnou chvíli více jak dvacet let chátrá. Dříve místo sloužilo jako ubytování a návštěvníci se zde sjížděli z celé republiky. Díky vhodným prostorům se zde konala nejedna svatba. Zejména v posledních pár letech se zintenzivnil zájem o tento objekt a přilehlé pozemky. Je připraven investiční záměr, který by místu vrátil původní důstojnost. Součástí rekonstrukce by mělo být i obnovení parku v okolí zámku a přiléhající jasanové aleje vedoucí k nedaleké kapličce. I ta by se tak mohla dočkat rekonstrukce, kterou by si rozhodně zasloužila.
Necelých 250 metrů severozápadním směrem odtud můžete po důkladném pátrání objevit mezi keři pomník Oty Stránského. Ten byl zastřelen dne 4.5. 1945 Němci. Detaily celé události i konce 2. světové války ve Studenci detailněji popisuje kniha Povídání o Studenci a Zálesní Lhotě.
Poslední zmínka, kterou nesmím opomenout je i ta o studenecké faře. Od podzima roku 2019 je naším zázemím pro skautskou činnost. O klubovny se dělí celkem 60 členů ze dvou oddílů Štěňata a Catulus. Když už mě ty děti zmohou a cítím se unavený, tahle lavička je nejbližší pro potřebné načerpání sil. Osobně doporučuji ji navštívit při letních západech slunce. Na záři obzoru a červánky by se odtud dalo hledět hodiny a nejednou jsem si to tu dlouze vychutnával.
10. bod skautského zákona
Skautka je čistá v myšlení, slovech i skutcích
Skaut je čistý v myšlení, slovech i skutcích
Skutečná změna přichází zevnitř
Nejednou jsem slyšel, že ten náš desátý bod zákona vlastně shrnuje všechny předchozí. A že kdybychom dokázali žít tenhle jediný bod, tak by to pro naše plné skautství docela stačilo. Fakt je, že když Robert Baden-Powell vysvětluje v knize Scouting for boys tenhle poslední bod zákona, tak píše: Skaut se dívá svrchu na hloupé lidi, kteří sprostě nadávají, nepodléhá pokušení, ani o něm nemluví, ani na ně nemyslí a neudělá nic nesprávného. Skaut je čistý, má čistou mysl a je mužný. Odmyslíme-li si ten „pohled svrchu“, pak je tu opravdu prakticky obsaženo všechno, co je pro správný život třeba. Přesto si myslím, že nám tenhle bod nabízí ještě něco originálního: vhled do toho, jak se vytváří naše jednání.
Rodí se totiž v našem nitru, které bývá často označováno za srdce člověka. Samozřejmě že se tím nemyslí sval, který rozhání krev do našeho těla. Jde o jakýsi duchovní střed naší bytosti. A srdcem ho nazýváme proto, že když máme ukázat, kde nejčastěji cítíme své „já“ a kam také zpravidla ukážete, když chcete zdůraznit „to jsem já“, tak zamíříme (kupodivu) nikoliv na hlavu, ale kamsi do centra hrudi. Východní spirituality tam kladou srdeční čakru. Podstatné je, že my nemáme úplně ve své moci to, co všechno se před tímhle naším vnitřním zrakem objeví. Kromě toho, co je skvělé a inspirativní, tam nezřídka bývá i „plevel“ – Baden-Powell v návaznosti na klasickou morálku hovoří o „pokušení“. O zdrojích pokušení by se jistě dalo leccos říci, ale pro nás je mnohem podstatnější, že my můžeme s tím, co se v našem srdci ukazuje, vědomě a značně svobodně pracovat. Provádět výběr. K čemu přitakáme a přimkneme se, a co naopak odmítneme. Na tom, jak si tu počínáme, nesmírně záleží. Protože my bychom nikdy neměli přilnout k něčemu, co je jasně zlé. Chtít se pomstít, ublížit, prosadit se na úkor druhých, někoho zradit. Tomu se říká „tvrdost srdce“ a to je opravdu vážné. Před tím je třeba se mít na pozoru. A „čistota myšlení“ znamená, že se nám to daří.
Čím srdce přetéká, toho ústa plná – to už před tisíci lety dobře věděli staří Izraelité. Ten, kdo si myslí, že ve svém nitru může ukrývat všechno možné, ale nikdo to nepozná, protože se to nedostane na povrch, zná velmi špatně, jak ve skutečnosti fungujeme. Naše vyjadřování (nejen ve slovech) je jasným odrazem toho, jak je to v našem srdci (proto také vždycky při rétorice zdůrazňuji, že jde v prvé řadě o vnitřní postoje než o nějakou techniku). A dokonce to platí i obousměrně: naše vyjadřování formuje i naše srdce. To je zvlášť nebezpečné – a proto je tak důležité vyvarovat se hrubé a sprosté mluvy. Deformuje naše nitro, jež to zase zpátky vrací do naší řeči a jednání. Všimněte si, že kolikrát člověk ve zlosti či ze zklamání řekne něco ošklivého druhému nebo o druhém člověku – a záhy už o něm i zle smýšlí. Začalo to neúmyslně, ze slabosti, ale už to spěje k vědomému nepřátelství. „Čistota slov“ je tedy jednak odrazem našeho čistého myšlení, ale současně je i prevencí proti tomu, aby se naše smýšlení pošpinilo hrubostí, sprostotou – a nakonec i nenávistí.
Od slov k činům bývá někdy hodně dlouhá cesta, hlavně když jde o naše dobrá předsevzetí. Naopak bohužel bývá ta cesta velmi krátká, když jde o nějakou špatnost. Tam se ani nemusíme moc snažit a to, co jsme si „jen tak přehrávali“ v duchu, je najednou jednáním v realitě. Slova, která jsme si „jen tak“ šeptali ve své osamělé zlosti a ponížení, z nás najednou vyjedou v tom nejméně vhodném okamžiku. A to pak má sílu destruktivního činu. „Čistotu činu“ tvoří nejen náš dobrý úmysl (ten je samozřejmě nezbytný), ale i samotné provedení. Když s nejlepšími úmysly připálíme oběd, případně postavíme kuchyň na táboře tak, že ji první větší poryv větru pošle k zemi nebo z ní aspoň odletí plachta, tak to je čisté neumětelství, ale ne „čistý čin“. Tohle je důležité. Už byla o tom byla řeč v souvislosti s třetím bodem zákona: skauti nejsou matláci. Na druhou stranu jistě bude vždycky dost toho, co se nám tak úplně „čistě“ nepovede. A nejen nám. Měli bychom být hodně opatrní v tom, abychom druhým hned podkládali nečisté úmysly. Normální lidé si nepřejí druhým ubližovat, dělat záměrně zlo – to je dost vzácné. Naopak je dost běžné, že mezi dobrými úmysly a konečným výsledkem je docela velký rozdíl. Nesouhlasím s tím, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, protože dobrý úmysl je základ. Ale je třeba, abychom byli k sobě nároční i z hlediska provedení. A vůči druhým dostatečně velkorysí. Zpravidla se nám to vrátí v tom, že druzí budou také velkorysí vůči našemu počínání. A minimálně nám nebudou snadno podkládat špatné úmysly.