Tato lavička je ze všech deseti nejvýše položenou. A není divu, leží totiž těsně pod vrcholem nejvyššího studeneckého kopce Strážník s nadmořskou výškou 630 m n.m. Pokud se nebojíte překonat posledních 30 výškových metrů, doporučujeme se k vrcholu vydat. Nehledejte ho však u vysílače, nýbrž se vydejte po klikaté lesní pěšině.
Pokud na tomto místě právě sedíte, pravděpodobně není třeba vysvětlovat, proč v názvu místa dominuje ovocný strom. I díky němu je toto místo ideální navštívit v době květu. Silně nasávat vůni květů z čerstvého vánku a poslouchat zpěv ptáků. K tomu se vám nabídne pohled na členitý terén, který tu máme tolik rádi.
Na protějším svahu blízkého kopce dříve stával skokanský můstek. V současné době svah zarůstá a pozůstatky můstku tak nejsou téměř vůbec znatelné. Svoji roli na tom hraje i fakt, že z velké části byla konstrukce můstku odvezena do Nového města na Moravě. Napravo od cesty klesající ze Strážníku se vypíná nenápadný vrcholek s obydlím na vršku, kterému tu nikdo neřekne nijak jinak než Bosna.
Je zde pěkný výhled nejen na střední obydlenou část obce s dominantní budovou školy, ale i na zvlněná pole a lesy v okolí Studence. Dobře viditelná je oblast „Na Drahách”, kde se nachází lavička U Totemu.
6. bod skautského zákona
Skautka je ochránkyní přírody a cenných výtvorů lidských
Skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských
Náš společný svět
Skauti a příroda – to je spojení, které u nás naskočí lidem mimo skauting nejčastěji. Ale i pro skauty je mnohdy vztah k přírodě cestou, která je ke skautingu přivedla. Ernest T. Seton to, jak jej oslovila přírodní moudrost, vyjádřil za mnohé takhle: Vítám tě, hledači. Poznala jsem, s jakým úsilím hledáš stezku, a vím, že budeš milovat všechno, co na ní nalezneš. Proto ti chci ukázat cestu, která vede k tisícům radostných přátelství a na níž tě čeká dvanáct tajemství lesa, zdravá sluneční záře, radost z hluboké vody, odvaha za noci, dobrodiní deště, příběhy stop, hojné vědomosti, znalost ptáků podle zpěvu – posilující věci, jimž se ve škole nikdy nenaučíš, tvé vlastní malé království, jež odpovídá tvým silám a úplně ti náleží.
Příroda poskytuje člověku od nejútlejšího věku příležitost, aby se v ní setkával se skutečností v její stále ještě původní podobě, což pro městské dítě obklopené světem umělých výtvorů není už nijak samozřejmé. V přírodě se dotýkáme života, který není možné vyrobit (a nepochybně na tom nezmění nic ani očekávané expanze v oblasti robotiky a umělé inteligence). Příroda je sférou krásy, kterou mnohdy marně hledáme, když se díváme na lidmi vytvářený svět a dění v něm. Současně stav přírody bude zásadním způsobem ovlivňovat život těch, kterým je dneska osm, deset nebo třináct let. Vidíme, že se s naší přírodou začíná dít něco dramatického, že se začíná chovat způsobem, na který jsme nebyli zvyklí. Odborníci na tuhle problematiku (zvláště klimatologové, ale i geologové a ekologové) nás na to nejen upozorňují, ale také nás přesvědčují, že další vývoj pořád ještě dost může záviset na nás.
Vůči přírodě se přitom můžeme vztahovat trojím způsobem, přičemž každý z nich má své oprávnění, ale nesmí zůstat bez těch dvou ostatních. Předně může být pro nás objektem, který zkoumáme, získáváme o něm poznatky. To je klasický přístup, který zvláště v naší části světa byl ještě před pár desítkami let jediný. Od šedesátých let minulého století jsme si ale přece jen všimli, že příroda není pro nás jen zdrojem živin či zásob pro náš průmysl, ale také součástí našeho domova, o nějž je třeba pečovat. Zrodila se myšlenka trvalé udržitelnosti života a dnes je pevnou součástí zodpovědného přístupu k přírodě. Nesmíme ale ani přehlížet to, že se můžeme mnohému skrze přírodu naučit. O kráse jsem už psal. Ale ta je vstupní branou – dneska možná pro mnohé jedinou – k rozvoji duchovního života. Tedy té roviny života, v níž se rodí schopnost přesahovat své hranice, vydržet navzdory nepřízni a zahlédat smysl života.
Být ochráncem přírody znamená mnohem víc než jen třídit odpad, vysadit nějaký stromek, občas pomoct uklidit les nebo okolí potoka, případně přispět na nějakou ekologickou sbírku. Dobře je to vidět z původní Baden-Powellovy formulace tohoto bodu zákona: skaut je přítelem zvířat a všech ostatních stvořených bytostí. Je to tedy další rovina naplňování služby nejvyšší Lásce: chránit také zvířata a rostliny, žádný život zbytečně neutratit. Pochopit, že celý svět je jediným velkým životem, jehož jsme součástí a který máme opatrovat.
A ještě nejsme u konce. Zůstaly nám tu ony „cenné výtvory lidské“, které si Antonín B. Svojsík hned na začátku sám aktivně do sedmého bodu zákona přidal. Soudím, že jej k tomu inspiroval pohled na hvězdnou oblohu, jak to napsal v Základech junáctví: Ta krása každé jednotlivé hvězdy, jež třepotá, mihá a chvěje se tisíce tisíců let v jemných paprscích něžného svitu, ta přesná zákonitost jejich pohybu kolotavého, jenž ani na chvíli nedovede opustit svou, před věky již vyměřenou dráhu, to vše upoutá mysl člověka a nutí jej přemýšlet o tajemném řediteli celé přírody a obezřelém vůdci celého všehomíra. Svojsík jako duše umělecká tu vidí přímou návaznost: člověk pokračuje svým způsobem na tom to nádherném díle stvoření právě svými cennými výtvory. Kultura je lidským příspěvkem k celkové evoluci „všehomíra“.
Na svou dobu to bylo poznání velmi originální a pro nás je dnes stále aktuální. Mělo by nás skauty vést k tomu, abychom pěstovali smysl pro krásu. Aby naše symboly a rituály stejně jako naše tábory a klubovny vyjadřovaly něco z té krásy, kterou Svojsík zahlédal při pohledu na hvězdnou oblohu. A tak by tomu mělo být i u našich táborových vystoupení, našeho zpěvu i našeho vyjadřování. A samozřejmě v přístupu k projevům architektury, výtvarného umění – i techniky.