Místo, ve kterém je zasazena tato lavička, je jedinečné hned z několika důvodů. Tato lavička jako jediná ze všech deseti nabízí výhled na druhou z našich obcí, Zálesní Lhotu. Nejvýraznější dominantou je bezpochyby lhotecký kostel. Na první pohled vás zaujme svou jedinečnou načervenalou barvou, kterou mu dává rudý pískovec. Jedná se o novogotickou stavbu. Kostel byl vysvěcen koncem června roku 1884. Zasvěcený je sv. Janu Nepomuckému. Na jeho místě ho předcházel dřevěný kostel z konce 16. století.
Pár set metrů dál, v zatáčce u hlavní silnice, si můžete prohlédnout kříž. Opakovaně zde byla umístěna soška Panny Marie. Zároveň je to odtud jen kousek po cestě přímo do Zálesní Lhoty, ve které můžete pátrat například po rodném domě Jiřího Šlitra (č.p. 52).
Severovýchodní svah kopce Strážníku naskýtá jedinečné pohledy na nejbližší vesnice a města na úpatí Krkonoš. Doporučujeme zamilovaným párům navštívit tuto lavičku po setmění. Při jasné obloze rozesetá světla okolních vesnic v dáli jejich romantické duše zajisté ocení.
4. bod skautského zákona
Skautka je přítelkyní všech lidí dobré vůle a sestrou každé skautky
Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta
K přátelství bez hranic
Skoro vždycky, když někdo má říct, čím hlavně je nebo byl pro něj skauting důležitý, tak začne u kamarádů a přátel, kteří mu zůstali na celý život. Ano, v tom je veliká síla skautingu. Spolehlivě vytváří sítě pevných a trvalých vztahů, které neznají hranice generací ani území. Jak ohromná síla to může být, snad nejlépe dokumentuje situace, kterou občas dává k dispozici Špalek jako svou nejsilnější zkušenost ze světové skautské konference. Tehdy se rozhodovalo o znovupřijetí palestinských skautů do WOSM, protože – jak možná víte – s Palestinci je už desítky let problém kvůli tomu, že většina z nich do nedávna žila v uprchlických táborech, neboť jejich původní vlast z velké části získal nově vytvořený židovský stát Izrael (Židé to území obývali ve starověku a po 2. světové válce jej od velmocí dostali jako odškodnění za hrůzy holokaustu). A tím, kdo byl největší přímluvce jejich přijetí, byl náčelník židovských skautů z Izraele. Přesně tohle bylo konkrétní naplnění nadějí, které Baden-Powell vkládal do skautingu: stane se mostem i mezi těmi, kteří by se jinak nedokázali nikdy smířit, a natož jít spolu stejnou cestou.
Čtvrtý bod našeho zákona – skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta (a totéž samozřejmě platí pro skautku) – se zdá na první pohled tak samozřejmý, že skoro vypadá trochu nadbytečné se mu nějak moc věnovat. Je totiž tím nejširším polem, kde můžeme uplatnit naši službu Lásce. Takže když klukům a holkám budete vykládat, co ta služba konkrétně znamená, můžete začít třeba takhle: Za nejdůležitější považuješ dělat druhým lidem radost. Kvůli tomu leccos vydržíš. A i kdyby tě to mělo stát všelijaké trápení, svého přítele nikdy nezradíš. Dokonce i tehdy, když on tě zklame, ty mu dokážeš odpustit. Úspěch tvých kamarádů má pro tebe stejnou cenu jako ten tvůj – a když je to váš úspěch společný, je to ze všeho nejlepší. Na toho, kdo je slabší, se nikdy nevytahuješ. Naopak: když je to třeba, před ostatními ho chráníš. Máš oči i srdce otevřené pro každého, kdo potřebuje tvou pomoc. A pokud přece jen někomu ublížíš, někoho zklameš nebo poškodíš, jsi dost silný na to, abys ho poprosil za odpuštění. Také dovedeš odpustit každému, kdo tebe požádá o odpuštění.
Ti přemýšlivější mezi chlapci a děvčaty se jistě budou časem ptát, jak poznáme na druhých, že jsou „lidmi dobré vůle“? Kolem sebe (a natož v televizi či na internetu) vidí kolikrát tolik „nedobré vůle“, že mají celkem oprávněně obavu, aby někomu zbytečně nenaletěli, aby si dřív, než se rozletí do dospělého světa, příliš „nepopálili svá křídla“. Odpověď není jednoduchá. Když měl rabi z Nazaretu shrnout do jedné věty pravidlo pro takovou situaci, řekl: Buďte bezelstní jako holubice a opatrní jako hadi. Já tomu rozumím tak, že člověk má u druhých předpokládat dobrou vůli, pokud se nepřesvědčí o opaku. Musíme dobře rozlišovat chyby (které děláme všichni) od záměrných zlých činů (které nebývají tak časté, jak si mnozí myslí). I tady – a možná právě tady – platí univerzální metoda, jak se v tom našem světě postavit k životu, má-li být životem dobrým. Její tři na sebe navazující kroky jsou: Pozoruj – přemýšlej – jednej. Tu jsem nevymyslel (její kořeny jsou v období kolem 2. světové války mezi kněžími, kteří pomáhali dělnické mládeži orientovat se v tehdejších nesmírně těžkých poměrech), ale kde můžu, tak na ni upozorňuji, protože mi přijde opravdu geniální. ☺
A pak je tu ještě jedna záležitost, která zaslouží pozornost: skauti a skautky mají být bratři a sestry. To je na jednu stranu úžasné, ale je v tom také určité nebezpečí. Jednak proto, že dneska už spousta dětí žádného bratra nebo sestru nemá, takže vlastní zkušenost s bratrstvím (sesterstvím) vůbec nemá. Ale ještě větší problém může být v tom, že jde o velmi blízký (ba až těsný) vztah s někým, koho jsme si nevybrali. Své bratry a sestry si člověk prostě nevybírá, ale musí je přijmout a tvořivě ten vztah proměnit ve skutečné kamarádství. A to nebývá snadné. Kolikrát se mezi sourozenci vyvinou tak špatné vztahy, že se po celý život nedokáží smířit. Někdy totéž bohužel vidíme i mezi skauty – zvláště těmi dospělými. To je skutečná prohra skautingu. Na začátku zpravidla bývá nějaké nedorozumění, pocit křivdy či zrady – a pokud se to včas neřeší „ve službě Lásky“ odpuštěním, tak se to zanítí a je zle. Kéž by se vám to nestalo.