Právě sedíš na jednom z největrnějších míst ve Studenci, pokud ti tu teď nefouká, řádně si to vychutnej. Je však možné, že pro některé právě vítr dotváří kouzlo tohoto místa. Díváš se na zapadající slunce v dáli, krajina za tvými zády je postupně zahalována do tmavě modré temnoty. Pevně a strnule sedíš, v duši si vychutnáváš každý okamžik. Jediný, kdo se odváží narušit ticho, je dravý vítr hvízdající kolem tvých uší. Cítíš, jak proudí tvými vlasy. Neptá se, zda chceš, či ne, nespoutaně jimi hází ze strany na stranu. Aspoň jeden západ slunce si zde takhle vychutnej a pak poděkuj, že jsi ho mohl vidět. Omluv mi to tykání, nijak jinak se to, co jsem tu zažil, předat nedalo.
Rozhled je tu na část Studence rozprostírající se okolo křižovatky Na Špici a dále na Rovnáčov, odkud se dá sejít po červené turistické trase až do Martinic. Tam se nachází architektonicky zajímavé vlakové nádraží. Nejen že je hezké na pohled, je to zároveň nejblíže položená vlaková stanice od tohoto místa. Pokud tedy nejsi zdejší a už se ti tu nelíbí, tímto směrem by ses měl vydat. Ale pouze pokud jsi obešel zbylých devět laviček, jedna je odtud dokonce na dohled.
Jihovýchodně od tohoto místa, přibližně 150 metrů, můžete nalézt opuštěnou rokli, kde se těžil kámen a následně sloužila také jako střelnice. Vejít se do ní dá po pěšině ze západního směru, je třeba klesnout pod hřeben. Pokud byste sešli ještě o kousek níže než je zmíněný vstup do rokle, naleznete nenápadnou, několik metrů vysokou skalní stěnu, která před sebou naskýtá příjemný prostor pro odpočinek v závětří.
5. bod skautského zákona
Skaut je zdvořilý
Krása vztahů
Ve srovnání s některými jinými body našeho zákona se tenhle pátý – skaut je zdvořilý – může zdát méně důležitý. Skoro by se někdo mohl ptát: jak se mezi pravdomluvnost, světové bratrství, ochranu přírody či pomoc druhým dostalo něco tak méně podstatného a podléhajícího osobnímu vkusu, jako je zdvořilost? Navíc jsou kritikové zdvořilosti, kteří ji pokládají vlastně za určitý druh přetvářky, takže by byla nakonec v konfliktu s pravdivostí. Někomu třeba zdvořilost nepasuje ani k pořádným zálesákům, kteří pro leckoho představují určitý vzor skautské životní formy. V našem veřejném prostoru jistě zdvořilost není doma, a když k tomu ještě přidáme, že původ slova zdvořilost je v jednání na královském dvoře, nemuseli bychom být moc daleko od toho, abychom ji minimálně odsunuli do pozadí jako něco, čím se moc nebudeme zabývat a čím nebudeme naše děvčata a kluky zatěžovat.
Pročpak to tedy Robert Baden-Powell dal do našeho zákona? No proto, že to přímo navazuje na předchozí čtvrtý bod, v němž je řeč o přátelství a bratrství. Zdvořilost je totiž v prvé řadě důsledkem toho, že se nad nikoho nevyvyšujeme, ale pokládáme druhé lidi za sobě rovné. Je konkrétním naplněním „zlatého pravidla“ vší morálky: Jak chceš, aby se druzí chovali k tobě, chovej se ty k nim. To nám také ukazuje, že jde o mnohem víc než o to, příjemně se tvářit, správně podávat ruku a nepoužívat vulgární slovník. I zdvořilost musí vyrůst z našeho postoje, z toho, že si druhých vážíme a chceme, aby naše vztahy nezaplevelovalo nic, co by je zbytečně kazilo. Zdvořilost je totiž podstatný spolutvůrce krásy vztahů, protože opravdová zdvořilost druhé nezraňuje.
Zdvořilost se samozřejmě nesnáší s hrubostí, protože hrubost vždycky zraňuje. Hrubostí nejen dáváme najevo, že si druhých nevážíme, ale že nám samým nezáleží na kráse naší duše. Ne každé užití síly je hrubostí. Jsou situace, kde síla pomáhá – při práci, při sportu, a když je třeba, i při obraně. Něco jiného je násilí namířené proti tomu, kdo nás neohrožuje. Jen pro jistotu upozorňuji, že hrubí můžeme být i vůči přírodě nebo i věcem, když s nimi zacházíme tak, že se zbytečně ničí. Zdvořilost je prostě určitý projev jemnosti duše.
Další, co nás jistě napadne, je, že se zdvořilost nesnáší se sprostotou. Jejím opakem je slušnost. Slušností dává člověk v prvé řadě najevo, že si váží sám sebe. A že nechce zamořovat okolí ve své přítomnosti něčím, co špiní duši. Používání slovníku plného sprosťárniček bývá v současné době bolestí v nejednom oddílu. Nemyslím si, že správná cesta k pročištění slovníku vede přes klikování za každé sprosté slovo. V případě, že náš oddíl „onemocněl“ používáním neslušných slov, tak bych se zajímal hlavně i to, jestli je vůbec členům oddílu jasné, proč by se měli snažit o slušnost, jak to souvisí s jejich vnitřním životem („čím srdce přetéká, toho jsou ústa plná“) a s celkovou atmosférou v oddílu. Se staršími by možná stálo za to, přečíst si o tom, jak Václav Havel svou důslednou slušností dokázal proměňovat své okolí i v kriminálu. Slušnost i sprosťáctví jsou totiž nakažlivé.
Dvě další charakteristické součásti zdvořilosti už tak jasné být nemusejí. Předně jde o to, věnovat druhým skutečnou pozornost. Když se na nás někdo přímo obrací, něco nám vykládá či žádá nás o pomoc, tak je to snad jasné. Ale ono jde i o ty situace, kdy se naše pozornost velmi snadno odebere jinam, než kam bychom ji měli nasměrovat: na přednáškách, na jednáních, mezi dětmi, při skypování či telefonování (když se zabýváme ještě něčím jiným), někdy i tehdy, když nám někdo vypráví a nám to už přijde moc dlouhé či nezajímavé. Jen si představme, jak nás samých by se dotklo, kdybychom se mohli podívat do mysli druhého člověka ve chvíli, kdy my mu sdělujeme něco, na čem nám záleží, a tu bychom viděli, že on se zabývá něčím úplně jiným. A pak je tu nešvar pomlouvání nebo i zbytečné vynášení špatných vlastností druhých lidí. Zdvořilost hledá na druhých hlavně to dobré, protože ví, že na tom se dá stavět. Stíny nosíme v sobě a s sebou všichni. A odkrýváme je na druhých docela snadno. Ale pro kvalitu našich vztahů to má hodnotu pramalou. To, co potřebujeme, je odkrývat krásu druhých. Je to těžší, dobrodružnější, ale neskonale účinnější. Přečtěte si někdy povídku Tři síta (www.prokrasnyden.cz/products/sokrates-tri-sita).