Lavička U Totemu nabízí nádherný výhled na Krkonoše, za dobré viditelnosti lze spatřit Sněžku. Nepřehlédnutelný je odsud Kotel, pod kterým se drží sníh do pozdního jara. Název nese lavička podle totemu, který zde pod břízou stával. Dříve totem stával u jedné z místních chat, a po jejím zániku byl přesunut právě na toto místo. Byl sem umístěn okolo roku 2000 a poslední fotografické zdokumentování je ze září roku 2013, to již totem ležel. Za fotografii a informace nejen k totemu děkujeme Mirku Jezdinskému.
Pár metrů za lavičkou, směrem do lesa, narazíte na rokli, lesem uzavřený prostor. Atmosféra tohoto místa je těžko popsatelná. Dýchne na vás klid díky uzavřenosti prostoru, ale i určitý strach a tíseň. Jako by se břehy, a stromy na nich rostoucí, navahovaly a snažily se chytit vše živé, co vejde do jejich středu. Obzvlášť v zimě, když bylo spoustu sněhu, jsem tento pocit vnímal nejsilněji.
Osobně mám místo spojené s označením „Na Drahách“, tak tomu zde říkali moji prarodiče. Zmínky o tomto názvu lze najít i ve studenecké kronice v souvislosti s prvním fotbalovým hřištěm, které bylo na dnes zalesněném mírně se svažujícím pozemku na straně od rokle směrem k Hákově chatě. Označení Na Drahách nese více kopců napříč republikou, většinou je takto pojmenován vrcholek nikoliv na nejvyšším místě hřbetu, nýbrž níže na svahu. Druhým používaným je název „Na Hromadách“. Obě tyto varianty odkazují na v minulosti prováděnou těžbu kamene, kdy se odvážená zemina hromadila a vznikly menší kopce-hromady.
V okolí lavičky se nachází mnoho zajímavých pomníčků. Jedním z nich je socha sv. Františka Xaverského stojící zhruba 200 m severozápadně odtud. Větu “sejdeme se u Františka..” uslyšíte často od místních. Jedná se o vhodné místo srazu pro následné vycházky za Studenec. Od Františka můžete takovou vycházku podniknout po cestě jihovýchodně směrem na Žďár. V takovém případě uvidíte ještě křížek, pomník Svatopluka Čecha a sošku Panny Marie, a to na trase necelého půl kilometru odtud.
Ač se to nemusí zdát, jste téměř na ideálním místě pro pozorování leteckého provozu ve Studenci. Pravda, ten není nijak intenzivní a při čekání na přistání či odlet nějakého ze strojů v horizontu měsíců by vám pravděpodobně vyhládlo. Svačina by taky nemusela být všespásné řešení, možná by se více hodil spacák. Nic to nemění na tom, že na louku před vámi nejednou letadlo dosedlo a místo je v mapách vedeno jako přistávací plocha letiště.
8. bod skautského zákona
Skautka je veselé mysli
Skaut je veselé mysli
Jde o naději
Na první pohled se zdá, že osmý bod našeho zákona vybočuje z řady těch předchozích, které od 2. až do 7. směřovaly vždy k tomu, jak má skaut jednat ve vztahu k ostatním. Jasně se v nich jednalo o konkrétní naplňování druhého skautského principu a současně službu Lásce. Tady se budeme muset zamyslet ještě hlouběji. Ostatně nás k tomu vyzývá i to, že tenhle bod se docela během historie proměňoval. Robert Baden-Powell jej zformuloval takhle: A Scout smiles and whistles under all difficulties (skaut si píská a usmívá se v jakýchkoliv nesnázích). Dnes to angličtí skauti formulují takto: A Scout has courage in all difficulties (skaut má odvahu v jakýchkoliv nesnázích), což je docela velký posun. Američané to ve svém zákoně mají ve dvou slovech Cheerful a Brave (veselý či radostný, odvážný či statečný). A my tedy věrni Antonínu B. Svojsíkovi tam máme Skaut je veselé mysli.
Je jasné, že zakladateli skautingu, který sám byl člověkem velmi společenským a v jistém dobrém smyslu „bavičem“, šlo o to, aby skauti nebyli nudní, zakřiknutí a kysele se tvářící patroni. Aby z nich vyzařovala radost ze života. Tomu odpovídá i jeho výklad, který k tomuto bodu zákona připojil do svého díla Scouting for boys: Dostane-li skaut rozkaz, musí jej vykonat rychle a s radostí, nikoli pomalu a jako pes po výprasku. Skaut si nikdy nestěžuje na těžkosti, ani nenaříká, ani nereptá, když je někam poslán, ale píská si a usmívá se.
Ve Svojsíkově verzi je zřejmý posun z bezprostředních projevů k nitru člověka. Nejde tolik o to, jak přímo vypadá, ale o jeho vnitřní „atmosféru“ – stav mysli. A ta má být „veselá“. Možná ještě výstižnější by bylo radostná. Každopádně je tu už jasně vidět, že se tu skauti a skautky nevyzývají k nějakému násilnému přetvařování – podle vzoru „keep smiling“ – ale jde o to, aby neztráceli vnitřní nastavení, které je uchrání před tím, že by se z nich stali skuhralové, bolestíni a nakonec i škarohlídi. Už Baden-Powell dobře věděl, že život v našem světě není cesta „růžovým sadem“. Pozitivní vnitřní stav je třeba udržet i „navzdory překážkám“. Jde tedy o jakousi duchovní odolnost. Takže už vidíme, že jde vlastně o konkrétní projev hlavně principu prvního.
A my máme pro zdroj tohoto projevu jedno krásné slovo: naděje. To, proč člověk navzdory různým překážkám, nezdarům a trápením může být vnitřně radostný, vychází z jeho naděje. Ta rozhodně není nějakým optimismem. Jak svého času trefně napsal Václav Havel své ženě Olze z vězení: Naděje není optimistické přesvědčení, že všechno dobře dopadne, ale jistota, že ať to dopadne jakkoliv, má to smysl. Naděje v tomto silném významu je zdrojem ohromné vnitřní síly. Právě z té vycházely ony oběti lidí – a mezi nimi mnohých skautů – při střetu s nacistickým nebo komunistickým terorem. Vida, kam až jsme se to dostali od „veselé mysli“.
Vychovávat k této naději a přispívat k jejímu posilování – to pokládám v dnešní době za jeden z nejdůležitějších úkolů skautské výchovy. Společnost, v níž není dostatek naděje, nemá budoucnost. Přitom je jasné, že taková výchova se nemůže dít v prvé řadě nějakými výklady. Naděje musí vyzařovat z každého z nás, kteří jsme dospělými skauty. Víme už o úskalích a těžkostech života. Máme za sebou jistě už nejednu prohru a tím i jizvu na duši. Ale současně už také máme zažité, že žádná porážka není tak strašlivá, aby nás vytrhla z důvěry, že služba Pravdě a Lásce je pořád tím nejlepším životním programem. A že právě v těch nejtěžších situacích nám přichází jakási tajemná podpora, díky které vydržíme i to, co se zdálo nepřekonatelné.
Nakonec ještě připojím své přání. Kdybychom aktualizovali náš skautský zákon (jak už jsem psal, v roce 1992 jsme tam změnili jen slovo „spořivý“ za „hospodárný“), tak bych se velice přimlouval za to, abychom převzali variantu, která je dnes u amerických skautů – radostný, odvážný a statečný. Myslím, že odvahu a statečnost by v současné situaci bylo velice dobré zdůraznit. Odvahy a statečnosti je v naší společnosti i 27 let po změně režimu hodně málo. Někdy se to pak projevuje i výbuchy agresivity. Skutečná odvaha a statečnost není agresívní, nýbrž pevná. Odvaha se nebojí riskovat a statečnost něco vydrží. A to je moc třeba.