Nejprve bych rád upřesnil, proč místo nese takto zdvojený název. Dle map se jedná o Hradisko, vžité místní označení je však Hradiško. Nebyl jsem si jist, které označení použít, tak uvádím obě.
Panorama na Hradisku nabízí nevšední pohled na část Dolního konce, krásnou scenérii kostelecka a tu pravou atmosféru dotváří pohled na nejvyšší vrchol Studence – Strážník. Na samotném vrcholku Hradiska, nad lavičkou v lese, můžete prozkoumat terénní pozůstatky tvrze Líšný. Východně pod vrcholem, na rohu lesa, se nachází klidné místo s opraveným křížem. Od něj je to jen kousek jihovýchodně k zapadlé části Studence, místně označované Na Smýtech, kde bývával dříve mlýn.
Při dobrém pátrání, mírně pod vrcholem v severozápadním směru od lavičky, můžete nalézt nádherný buk. Ten je v této části lesa pravděpodobně posledním přeživším z dob, kdy krajinu v těchto nadmořských výškách pokrývaly z převážné části jedlobukové lesy, nikoliv nepůvodní smrk, jak je tomu v současnosti. Buk stojí v cípu lesa pár metrů od chaty zasazené v severním svahu kopce.
1. bod skautského zákona
Skaut je pravdomluvný
Skautka je pravdomluvná
Služebníci pravdy
Vztah Čechů k pravdě je zvláštní. Na jedné straně je nejvíc štve, když jsou druhými obelháváni, rádi se odvolávají na Jana Husa a jeho věrnost pravdě, třeba i citují jeho známá napomenutí: hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti. A z naší prezidentské standarty hlásáme celému světu, že Pravda vítězí. Současně ale prakticky všichni jsou přesvědčeni, že „se občas lhát musí“ (před několika lety to vyšlo i ve výzkumu, který jsme dělali s dětmi od 6 do 15 let), a v době, kdy píšu tyhle řádky, sedí na hradě prezident, jehož od volební kampaně i po celou dobu vládnutí provázejí skandály, v nichž je usvědčován z nepravdy. A přesto mu skoro polovina národa věří.
V české verzi prvního bodu zákona se zdá, jako bychom to ve srovnání s tou původní Baden-Powellovou nějak příliš zjednodušili. Být pravdomluvný je na první pohled méně obsažné než být někým, komu se dá věřit. Hned po roce 1990 jsme v souvislosti s nutností změnit slib chtěli též aktualizovat náš zákon, a tak jsme navrhovali, aby v prvním bodu stálo, že skaut je pravdivý. Nakonec jsme „zdnešnili“ jen devátý bod a ostatní nechali při starém. Ale to nám nebrání pojmout ten první bod skutečně hlouběji, jako skutečnou službu Pravdě. A těm deseti-jedenáctiletým klukům a holkám říkat třeba tohle:
Sloužit Pravdě znamená, že se na tvé slovo dá spolehnout. Úmyslně neklameš, ale ani nemluvíš jen tak do větru, aby řeč nestála. Když něco říkáš, je to proto, že ti na druhých opravdu záleží a chceš jim svým sdělením pomoct, poskytnout důležitou informaci nebo udělat radost. Za tím, co říkáš, stojíš, protože se vždycky nejdřív přesvědčíš, dá-li se tomu, co říkáš, věřit, nebo ne. A když to není tak jisté, nestydíš se svou pochybnost přiznat a říct „já to tak docela určitě nevím“ nebo „mohlo by to tak být, ale ještě si to musíme ověřit“.
Chceš věcem přijít na kloub – v oddíle, ve škole, doma, na ulici, když čteš knížku i když se díváš na televizi. Chápeš, že svět je velkým dobrodružstvím, které skrývá tajemství, a ty máš odvahu i trpělivost hledat, jak je to s tím světem ve skutečnosti. Proto o ničem neříkáš hned „to mě nezajímá“, ani se nikomu a ničemu předem nevysmíváš. Poctivě pátráš, jak oddělit všechno cenné od toho, co si důvěru nezaslouží.
Ovšem ty dokážeš ještě víc: když je to třeba, i mlčet. Nechceš nikomu ublížit tím, že bys prozradil jeho tajemství nebo o něm vykládal něco, co druzí vůbec nemusí vědět. A samozřejmě si dáváš pozor na šíření pomluv. Neděláš to, a když se s pomluvami setkáš, dáš jasně najevo, že tuhle „hru“ nehraješ.
Jak mluvíš, tak i jednáš. Dá se věřit tvému úsměvu, tvému pohledu, tónu tvého hlasu, tvému podání ruky, tvému pohlazení či objetí. Zkrátka hraješ fér. S ostatními, ale také se sebou: dovedeš si přiznat, co se ti nepovedlo a také proč se to stalo. Na druhou stranu dovedeš ocenit, co dokážeš a co se díky tobě povedlo. Tohle všechno zvládáš především proto, že umíš naslouchat: kamarádům, rodičům, sourozencům, rádcům i vůdcům, spolužákům i učitelům, také spisovatelům knih i autorům filmů, skladatelům hudby i básníkům, ovšem i ptákům, lesu, vodě. Hlavně však svému svědomí a tichu. Tehdy nejspíš zaslechneš samotnou nejvyšší Pravdu.
Myslím, že takhle pojatý první bod našeho zákona je na jednu stranu dost srozumitelný i těm klukům a holkám, které v oddílech provázíme k jejich dospělosti, ale na druhou stranu je tak obsažný, že nám jeho naplňování vystačí po celou dobu dospělosti. Naší i jejich. V naší současné společnosti je totiž pravda mimořádně ohroženou hodnotou. Souvisí to i s tím, že mediální prostor – zejména ten internetový – je zaplavovaný ohromným množstvím omylů, polopravd a dnes i záměrných lží. Proto je – zejména u starších a dospělých skautů – jedním z podstatných způsobů naplňování prvního bodu našeho zákona i vytrvalý souboj s tím, kvůli čemu se dnes čím dál tím častěji o naší přítomnosti hovoří jako o době „postpravdivé“. Měli bychom mít odvahu čelit téhle rezignaci na pravdu a být, pokud to je jen trochu možné, spolehlivými průvodci v „bažinách“ lží a dezinformací. V oddílech, i mimo ně.